V dialogu mezi lidmi různých kultur a náboženských orientací je opakujícím se tématem otázka: „Můžeme vždy doufat? A v čem?".
Otázka, která intenzivněji rezonuje ve chvílích nesnází a tváří v tvář porážkám či nejmučivějšímu utrpení. Ale také když čelíme zklamání z ideálu nebo souboru hodnot, které nás fascinovaly.
Přesně v těchto chvílích pochybností jsme nuceni přehodnotit svá přesvědčení, hodnoty a přesvědčení, do kterých jsme vložili svou naději. A s nimi najít sílu jim čelit a vyzdvihnout velikost lidské bytosti schopné padat a vstávat, vědomě prožívat slabost, bez zbytečných zázračných očekávání.
Věřit je mnohem víc než doufat v řešení našich problémů, je to spíše impuls, který nám umožňuje pokračovat v chůzi. Život se právě v těchto chvílích může záhadně stát autentickým darem.
Věřit v závazek, který dává životu smysl, není jako přijmout smlouvu, kterou jednou podepíšete a pak už se na ni nepodíváte, ale je to skutečnost, která proměňuje a prostupuje každou každodenní volbu.
Malou pomocí v tomto životě je nemyslet na extrémní situace, které nás mohou jen vyděsit a zablokovat, ale postavit se každodenním drobným těžkostem a sdílet je se svými přáteli. Tímto způsobem, pokud neztratíme odvahu, zjistíme, že každý den nám může nabídnout novou příležitost věřit a dát naději svému okolí. Je to síla přátelství, která hledá dobro druhých.
Když všechno jde dobře, je snazší cítit se silný a odvážný. Ale právě když prožíváme zkušenost zranitelnosti, můžeme vybudovat něco, co nepomíjí a co zůstane i po nás. Je to přesvědčení, které člověk získá, když sdílí svůj život s někým, kdo nade vše věřil, kdo bojoval a trpěl a kdo se svou láskou sblížil se všemi. Tito lidé poté, co ukončili svůj život na této zemi, zanechávají takový otisk a jejich paměť je tak živá, že nás – záhadně – nutí říci, dokonce i mimo náš náboženský či nenáboženský odkaz: „Věřím, věřím... Pokračujme spolu!“.
