Naše každodenní zkušenost není nikdy bez problémů a výzev, ať už jde o zdraví, rodinu, práci, nečekané potíže atd. Nemluvě o nesmírném utrpení, které dnes zažívá mnoho našich bratří a sester kvůli válce, následkům klimatických změn, migraci, násilí... To jsou situace, které jsou často větší než my.
Když jim čelíte, je normální mít obavy a cítit potřebu cítit se v bezpečí. Problém není vždy vyřešen, ale blízkost skutečných přátel nás utěšuje a dodává nám sílu. Obtíže, které společně prožíváme a kterým čelíme, jsou každodenní připomínkou toho, abychom i nadále věřili v ty hodnoty bratrství, vzájemnosti a solidarity, které tuto cestu umožňují. V tomto bratrském vztahu můžeme cítit stejnou jistotu, jakou pociťují děti, když se spoléhají na rodiče, kteří je milují, a tak žijí život jinak, s větším nadšením.
Pro Chiaru Lubichovou a pro mnohé, kteří následovali a nadále následují její intuici, tato jistota pochází z víry mít Otce. Chiara řekla: „…osoba ví, že je milována, a celou svou bytostí věří v tuto lásku. Důvěřivě se tomu oddává a ono to chce následovat. Okolnosti života, smutné nebo radostné, jsou osvětleny důvodem lásky, který je všechny chtěl nebo dovolil." Jeho slova lze aplikovat na všechny, kteří alespoň jednou v životě zažili pravou lásku.
Charakteristickým rysem dobrého společníka na cestách je být k službám, v osobní dimenzi tvořené hlubokými znalostmi a sdílením s respektem ke všem. Jde o život s transparentností, soudržností, bez druhých úmyslů, s čistou a bezpodmínečnou láskou, která přináší mír, spravedlnost a bratrství.
Tak se může objevit nové vedení, které je v naší době zapotřebí. Vedení, které také upřednostňuje dynamiku komunity v reciprocitě, ve které se uznáváme, aniž bychom ztratili svou identitu. Naopak, víme, v samotě člověk zažívá dezorientaci a ztrátu obzorů.
My sami budeme schopni být „průvodcem“ pro ty, kteří prožívají těžké chvíle, pouze pokud jsme na oplátku zažili tuto důvěru v druhé. Jak říká brazilský pedagog a filozof Paulo Freire: „Nikdo nikoho nevzdělává; nikdo se nevzdělává; muži se navzájem vzdělávají prostřednictvím světa“[1]. Jinými slovy: ve vzdělávací komunitě nikdo nikoho nic neučí, ale každý se učí od každého v kontextu dialogu a kritické reflexe reality.
[1] Freire, Paulo (2012) „Pedagogika utlačovaných“ Ed
